Vysoké Tatry - Brnčála

22.-31.1.1999
Autor: Milan Svinařík

Pátek 22.1. Odjezd
Na poslední chvíli jsem vyrazil z baráku a vlak jsem stihnul tak akorát. Díky tomu spěchu jsem zapomněl sluneční brýle, což jsem později zjistil. Mám lůžko a do Prahy se mnou jede starší pán. Pak už jedu sám až do Popradu. Prospal jsem celou cestu a vůbec se mi nechtělo vstávat.
Sobota 23.1. Ledy na Nižné sedlo pod Svišťovkou cca 2400 m n.m.
Nad Tatrami je ažůro. Vyhlížím je už z Liptovského Mikuláše. V Popradě na nádraží jsem se sešel s ostatními, kteří jeli z Chomutova v jiné části vlaku. Leoš s Mílou, Broňa, Jansa, Oťák a Radka. To je celá výprava. Navzájem se pošklebujem, kdo má větší batoh. Bez průtahů se přesouváme na električku a hurá do Starého Smokovce. Tam jdu zakoupit brýle a film do foťáku. Společně vyrážíme autobusem do Bielej Vody. Pěkně nám to navazuje. Autobus je sice přecpaný, ale dá se to vydržet. Broňa hlásí a my se tlemíme. V Bielej Vodě se k nám hlásí Honza Žižka se svou partou. Vybalujou věci z auta. Fotíme se a vyrážíme známou cestou podél potoka na Brnčálku. Sněhu je málo. Ještě míň než vloni. Tedy nejmíň, co jsem kdy v Tatrách zažil. Šlapeme s Leošem téměř nonstop (až na sváču u překladiště) a kecáme o klubu a kadaňské sekci. Cesta nám uběhla rychle za 2,5 hod. Leoš pak dostal od Míly sprďáka, že jí utekl s termoskou. Leoš hned vyběhal ubytování a my jsme přesunuli své věci na půdu. Na chatě je dost obsazeno. Máme rezervováno deset míst na půdě. Jdu až k oknu. Postupně se dotrousili ostatní a mají vynášky taky plné zuby. Je brzo, a tak kolem druhé odpoledne vyrážíme s Leošem, Broňou a Jansou na ledy. Jdem stejně jako vloni na led ve žlabu do Nižného sedla pod Svišťovkou (50°-80°/50m). Jsou to boule, které mají oproti loňsku méně ledu, ale zato jsou strmější. Broňa s Jansou jsou na ledech poprvé, a tak lezeme v kombajnu. Led je strašně rozbitý od předchozích družstev. Stačí je zahákovat cepíny, vůbec není nutné sekat nové záseky. První desetimetrovou bouli leze první Leoš. Dává jednu vrtuli. Druhou část jdu první já. Nejdřív 10 m sněhové pole, pak malý výšvih pod strmou desetimetrovou bouli. Jdu vpravo od středu, kde to není tak strmé a cestou dávám čtyři vrtule. Leoš, který mezitím dobral Broňu a Jansu, na mě furt povykuje, co dělám. Já odpovídám, že vrtám. Zatím je to můj nejkolmější led, co vyvádím. Je dost štípavý. Nejhůř ze všech šla zavrtat tlustá Leošova vrtule a nejlíp šla tenká vrtule nalezená v Obřáku. Ve výlezu jsem na mrtvici. Je to stejně pitomý jako výlezy v Prachově nebo v Jizerkách. No prostě boule. Mezitím Leoš vystartoval a zatímco já dolezl ke štandu a dobírám Broňu, Leoš si to vyvádí taky po mnou předvrtaných vrtulích, aby urychlil výstup. Začíná se šeřit. Broňa jde dál sněholedovým žlabem až ke kosovce a u skalního hrotu štanduje a dobírá mě. Leoš mezitím dobírá Jansu. Setmělo se. Svítí měsíc a hvězdy nad potemnělou dolinou, je bezvětří a všechno kontrolují temné siluety okolních štítů. Prodíráme se traverzem doleva na turistickou cestu a kocháme se při sestupu nádhernou tichou scenérií. Kluci zažívají svůj první kontakt s ledem. Mají blbé zbraně, a tak jim to dalo dost zabrat. Na chatě si všechno znova vyprávíme a po večeři si připravujeme věci zítřejší výstup. Oťák chce jít na ledy, Broňa a Jansa chtějí fotit okolí, já s Leošem chceme na Kolový štít.
Neděle 24.1. Kolový štít 2418 m n.m.
Budíček je v půl sedmé. Snídaně a navlečení do zbroje nám zabírá tradičně celou hodinu. Už rozednělou dolinou šlapeme do žlabu, který vede do Malé zmrzlé doliny. Před námi je šest lidí, což nám bere náladu. Naštěstí jsou rychlí, a tak ve žlabu, který je uzavřen ledovými boulemi 60°/50m nemusíme dlouho čekat. Led vyvedl Leoš. Šel to levou částí a vpodstatě sólo. Malý mixový výšvih jsem vytáhl ve stejném stylu já. Jsme na prahu doliny. Slunce již ozařuje většinu štítů před námi. Leoš si zapomněl brýle na chatě. Hned na úvod děláme chybu. Razíme si vlastní stopu ke Kolovému štítu. Naším cílem je cesta Pravou částí stěny II-III (K2029) na Kolový štít. Střídáme se v ražení stopy. Sníh je ideálně špatný. Vrstva krystalického sypkého firnu, na něm deska ledové krusty a na ní vrstva nafoukaného prašanu. Člověk neví, kam šlape. Občas na krustě uklouzne a občas se proboří až po pás. Namáhavým prošlapováním jsme se dostali až pod nástup. Zde jdeme po zbytcích sněhu šikmou rampou doprava nahoru. Klíčové je přelézt ledovou desku 50°/7m, která celá duní. Jsou to takový položený ledový vrata. Jen se rozjet. Kape z nich tající voda a ze mě pot, který štípe do očí. Pak už zase dupeme rozbředlým sněhem v hrozným pařáku přes malý mixový výšvih do sněhového pole. Tady se stáčíme doleva a občas v tom sněhu i plaveme, jak je hluboký. Už mě to plavání ve sněhu nebaví, a tak odbočuji přes mixy na hřeben, Leoš traverzuje do žlebu doleva. Jdeme každý svou cestou. Já využívám drny při lezení přes mixy. Na hřebeni však už je jen namrzlá skála, a tak opatrně lezu výšvihy a seru magi v kostkách. Je to dost exponovaný. Poslední klíčový výšvih jsem musel sundat rukavice a snažit se ze všech sil. Leoš už dávno na mě čeká na vrcholu. Současně se mnou dolézají i ostatní lezci z druhé strany. Je nás tam šest, a tak se fotíme a nabízíme si bonbóny. Sestupujeme po Jižním hřebeni - I (K2021). Ze sedla pak částečně po zadku a pěšky sbíháme dolinou až ke žlabu. Slaňujeme nadvakrát pod ledopád a sjíždíme žlebem na dno doliny. Po vlastních stopách se vracíme kolem třetí odpoledne na chatu. Máme slušný čas. Jsme tu první. Nastává čas vaření. Já požírám řízky od Haničky. Takže vařit nemusím. Do doliny se vkradlo šero a spolu s ním se na chatu vrátili ostatní dobrodruzi. Skoro všichni lufťáci odjeli, a tak je na chatě klid. Naši výpravu doplnil Párek s Tondou, kteří dorazili odpoledne. Večer sedíme všichni v jídelně vyprávíme si zážitky z výstupu. Tonda je nadrženej na lezení a neví, co dřív. Jestli se nejdřív s těma horama seznámit, nebo rovnou vletět do Superdiretky na Kežmarák.
Pondělí 25.1. Malý Pyšný štít 2591 m n.m.
Budíček je v pět ráno. I když Žižka a spol. vyrazili kolem půlnoci a kramařením nás vzbudili. Leoš a já po ranní snídací a oblékací procedůře vyrážíme v šest na Malý Pyšný štít cestou "Z Velké zmrzlé doliny" (K3405b) II. V průvodci píšou, že je to velkolepý výstup velehorského rázu. A taky že jo. Jen nástup přes "Flašku" opět vlastní proraženou stopou do Měděné kotlinky nám zabral spoustu času a sil. Mohutné masívy Kežmaráku a Pyšných štítů působí impozantně. Jsme v nich ztracení. Navíc počasí blbne. Fouká silný poryvový vítr a šlehá nás sněhovou krupicí do obličeje. Dost to bolí. Ráno jsme viděli svítit Žižku na Kozím štítě. Chtěl ještě vyběhnout na Jestřábku na východ slunce, ale mraky a mlha mu to zřejmě zkazily. Nás to počasí taky dvakrát nepovzbudilo. Chvíli uvažujeme, že to vzdáme. Leoš navrhl, že se podíváme do kotle, jak to tam vypadá a pak se uvidí. A vidělo se. Stále po sněhu přes pár ledových škraloupů stoupáme plotnovitým žlebem až pod zbytky ledopádu. Přes něj doleva to nepůjde. Tak se navazujeme a já se pouštím do plotnovitých mixů, které nás po 10 m vyvedou na suťové terasy doprava. Dost jsem si skousnul. Leoš nemá štand, jen zapíchnuté pikly. Já balancuji po předních hrotech mírně doprava k drnům. Obhazuji zamrzlý kámen smyčkou a čím výš, tím lepší. Víc drnů, víc chytů a stupů. Pěkně jsem se zpotil. Z terasy pak pokračujeme souběžně sněhovým žlábkem asi sto metrů vzhůru. První jde Leoš. Jde to rychle. Pak však začala lezba v položené stupňovité stěně v mixech. Je to lehké, ale pomalé. Lavíruji zprava doleva a nazpět. Jdeme pořád současně. Po sto metrech traverzuji doprava do položené sněhové stěny. Leoš přebírá vedení a na konci traverzu to napřimuje žlábkem přímo na vrchol. Je 12.00 a jsme na vrcholu Malého Pyšného štítu. Jsme rychlejší, než jsme čekali, což nás potěšilo. Fouká a je zima. Pyšný štít necháme na jindy. Ten hřeben, co na něj vede, by byla onanie. Vrcholové foto se mi pro mou neohrabanost povedlo až napotřetí. Sestup do Lastovičí štrbiny jdeme střídavě "SZ hřebenem (K1795) I " a je to pohoda. Asi po půl hodině stále navázaní sestupujeme na druhou stranu do kotliny Pěti Spišských ples cestou K3404 II-III. Je to firnový žlab. Už tu tolik nefouká a navíc svítí slunce. Na konci žlabu balíme matroš a svačíme. Leoš navrhuje jít na Terku na pivo, ale mně se nechce.
 Sestupujeme sněhovým svahem až skoro na dno doliny. Pak nastává opětovný výstup do Baranieho sedla cestou K1765 - I. Stopa je prošlapaná a sníh je umrznutý navzdory slunci. Máme toho plný zuby, a tak se suneme dávkami deseti kroků. Taky máme žízeň, ale pití nemáme. Cíl se přibližuje velmi pomalu a odpočinky jsou častější a delší. Jsem šíleně utahanej a v sedle jsem doslova padnul na držku. Jsou tři hodiny odpoledne. Před chvílí odtud sjeli tři skialpinisti. Je to dost prudký. Nakonec sjíždíme po zadku cestou z Baranieho sedla cestou K1766 - I. Moc to nejede, a tak šlapeme dnem doliny až k "Flašce". Tam už to jelo parádně. Skoro jsem si narazil zadek. Poslední metry zase razíme stopu a já toho mám tak akorát dost. Kolem čtvrté odpoledne jsme na chatě. Vzápětí po nás dorazili ostatní z Kolového štítu. Tonda s Párkem se vrátili z Kozího štítu. Hledali led a nenašli ho. Ostatním se túra líbila. Žižka s partou odešel na Popradské pleso. Večer opět sedíme v jídelně a kluci pijou meruňkovici, "jed na potkány", jak tomu říká Broňa. Hlavně on a Leoš si dávají do nosu. Já si dávám za erár s Radkou ferneta. Ostatní si hrajou na abstinenty a žerou ovocné knedlíky. Kecáme a vyprávíme starý historky, hlavně Oťák. Kluci pak vyprávěli, jak Radka jezdila hlavou dolů a další veselé příhody z výstupu. Zítra si dávám odpočinkový den. Leoš se snaží odchytit Broňu a ten mu to ve chvíli duševní slabosti slíbil. Mají jít žlab na Kežmarák. Já mám v merku Jestřábku.
Úterý 26.1. Jastrabia štrbina cca 2000 m n.m.
Všechno je jinak. Budíček je tentokrát až s ostatními, tedy kolem půl sedmé. Pohoda snídaně a pohoda navlečení do zbroje. Leoš nakonec nikam s Broňou (k jeho velké radosti) nevyrazil, protože mu po včerejší pijatyce bylo blbě. Prohlásil, že nedojde ani na konec doliny, natož na Kežmarák. I když jsem se snažil dělat všechno co nejpomaleji, byl jsem první, kdo vyrazil na společnou expediční cestu. Naším cílem byla Jastrabia štrbina cestou "SZ rokle" (var. K2113) IV. V údolí se válela mlha, přes kterou se prodíralo slunce, které nakonec svůj boj na delší dobu vyhrálo. Šlapu první a razím stopu přímo k rokli. Za mnou jde Leoš doprovázen Mílou. Ta pak zůstala na dně doliny. K mému překvapení si ostatní razí svojí vlastní stopu asi padesát metrů vlevo ode mne a to ještě každý zvlášť svojí. Čtyři lezci, čtyři stopy. Podle mě mrhání energií. Pod roklí se oblékám do zbroje a pouštíme dopředu Broňu s Jansou a Oťáka s Radkou. Chceme se kochat jejich lezením. Nakonec však předlézáme Oťáka s Radkou a šlapeme ve stopách Broni a Jansiče. Kluci se ve sněhovém žlabu jistí, a proto jsou pomalí. My se vyhříváme na slunci a trpělivě čekáme. Když Broňa dolezl k ledovému výšvihu, tak jsme ho zastavili. Vyvedl jsem to já. Byly tam dva tutový friendy. Led se dost štípal. Sice to bylo jen čtyři metry, ale pěkné lezení. Pak jsem procvakl starou skobu a probrodil se sněhovým polem až pod zaledněný komínek. Štand byl naprd. Dva kyselý friendy, vrtule a pikly. Dobral jsem Leoše a ten dobral u skoby nad prahem Jansu, ten pak dobral ostatní. Leoš pokračoval dál zaledněným komínkem. Jemné lezení po ledovém škraloupu. Prvních deset minut mi hrozil, že mi s mačkama skočí do ksichtu. Pak dal frienda a už jen padaly ledové hroudy a sníh.. Mezitím dolezl Oťák ke mně a dal mi coura. Jdu za Leošem a kopíruji jeho styl lezení. Snažím se zbytečně neštípat led, abych nebombardoval Oťáka. Leoš nemá moc dobrý štand. Nějakou starou skobu. Jdu dál a Leoš současně jistí mě a Oťáka. Sněhové pole končí sedmimetrovým suchým skalním prahem, plným volných balvanů. Dávám smyčku na hrot a opatrně se sunu nahoru. Jsem ve štrbině. Počasí se opět zkazilo. Sedla mlha. Dobírám Leoše. Ten pak Oťáka, ten pak Radku, která dolézá bez rukavic. Potom dobírá Broňu, kterej skoro běžel a nakonec přemrzlýho Jansu, kterej nese snad matroš celý výpravy. Broňa chce jít ještě na vrchol, ale je pozdě a nestihli bychom to. Traverzujeme na sestupovku a po ní jdeme přes Červenou dolinu na chatu. Mlha se opět zvedla. Cestou jsem slyšel Tondu s Párkem ve žlabu na Žeruchovkách. Na chatě vypuklo hromadné vaření. Kecám s Párkem ve vestibulu o plánech na další den. Ostatní se cpou v jídelně. Hlavně ovocné knedlíky "Buchty na pare" jdou na odbyt. Kolem sedmé vypukla oslava Oťákovo narozenin. Za erár jsme mu k jeho pětatřicátinám nechali udělat dort a koupili jsme rundu paňáků. Jen Leoš s Mílou měli vodu. Zachrastili jsme matrošem a slavnostně přinesli dort a paňáky. Oťák byl překvapenej a rundu otočil, ale v borovičkách. Několik měkkýšů to nevydrželo, a tak jsme borovičku slili do flašky na horší časy. Dort byl výbornej. Kousek jsme nechali do kuchyně, aby věděli, jak se jim poved. Pak kecáme a přetřásáme starý historky. Taky plánujeme, co podnikneme zítra. Mám v merku Kežmarák. Leoš neprotestuje, a tak je rozhodnuto.
Středa 27.1. Kežmarská kopa 2233 m n.m.
Budíček je později, protože nemáme dlouhý nástup. Vyrážíme až kolem osmé na Kežmarskou Kopu kombinací dvou cest. První půlka jsou "Sczepanskeho lávky (K1962) IV". Nastupujeme asi v půl deváté. První délku jdu já. Cesta traverzuje po skalně-travnatých zasněžených a zaledněných rampách šikmo doleva vzhůru celou stěnou. Přitom se otvírá stále větší expozice. Takže soustavný traverz je dost kyselá záležitost. První délka šla. Druhá je přes odštíplý balvan trochu těžší. Tu šel Leoš. Je pořád zataženo a drobně sněží. Skála je pod čerstvým sněhem, což není dobré. Mně spadla na levé noze mačka, a tak ji musím nasadit z lezecké pozice. Další délka křižuje Bocekův ledopád a je klíčová. Vyšlo to na mě. Exponovaný traverz, kde se po římse sunu v dobrých chytech k ledopádu. Je tam spousta skob (asi šest na 25 m) a cvakám každou. Nejtěžší je odlepit se od skalní římsy a spodem přes měkký led přetraverzovat ledopád. Je to asi jen čtyři metry, ale nepříjemně zasněžená měkká a tenká ledová krusta. Navíc už beze skob. Opět mi strachem lezou oči z důlků. Zbraně jiskří o skálu. Asi sedm metrů za ledopádem je štand a s radostí tam končím. Leoš si užívá stejně jako já, protože je to traverz a pomoc od lana nehrozí. Pokračuje dál a hned za štandem je další kyselé místo. Takovej vytlačující balvan. Leoš dal banána a frienda a pak už širokou zasněženou rampou upaloval choďákem na štand.
Rampa je čím dál širší a položenější. Jdu dál v choďáku a na suťovém poli za věžičkou končím. Teď bychom měli traverzovat nevýraznou lávkou (je asi 20 m nad námi) na druhou stranu stěny a podél Bocekova vodopádu do kotle. Nechce se nám ztrácet čas, a tak jdeme přímo na Německý žebřík a po něm do kotle. Tam jsme se potkali s Tondou a Párkem, kteří lezli žlab z Měděné kotliny. Prý je výš spousta prahů, a tak to zabalili. Je 12.15 a my se loučíme. Párek nás varuje, že v našem žlabu jsou také prahy a že to máme do tmy tak akorát. V duchu si myslím, že zbytečně straší a že to máme za chvíli přelezený. Nastoupili jsme do druhé půlky naší cesty. Máme namířeno do Dolné Kežmarské štrbiny cestou K1984 - II (var. přímo V). Je to žleb, ve kterém se rýsují dva prahy. Nejdříve v mlze razíme sněhem až ke skalám. Občas se mlha trhne a my vyhlížíme směr výstupu. Leoš prosazuje cestu přímo dnem žlebu po ledovatých skalách. Jdu první. Hned po natraverzování do ledového komína je mi jasné, že nezajistím. Hlásím na něj, že Rákosníček by mu řekl, že za tuhle radu by dostal pár buchet, ale do zad. Po škraloupu stoupám celou délku a v jejím závěru ovazuji rampouch-hodiny tlustý jako ruka a pak ještě jedny tlusté jak tři okapové roury. Lano dochází, a tak zalézám až na konec vymleté jeskyně, kde v lámavé skále štanduji. Trojka friend a šestka stoper. Smrdí tu mech. Zřejmě tu v létě teče dost vody. Dobírám Leoše. Ten se mému postupovému jištění sice směje, ale ty druhé rampouch-hodiny si nechává procvaklé. Po laně mu spouštím matroš a Leoš leze dál. Traverzuje do skály doleva a strašně dlouho leze. Přijde mi to jako věčnost. Začíná mi být zima. Konečně jdu. Za chvíli vím, proč lezl tak pomalu. Plotnovitá zasněžená skála vymletá od vody. Nic nezaložíš a nezatlučeš. Pár morálovek za volné bloky tam dal. Štanduje u skoby se smyčkou. Podle mě je to slaňovací past. Bohužel jsme to včas nepoznali. Kus vlevo trčí napůl zatlučený "dužník" a já mám kolem něj přetraverzovat doleva do položenějšího terénu. Přebral jsem matroš a začal traverzovat. Teď už je po skále s čepicí nového sněhu. Skobu jsem cvaknul expreskou a pak už jsem se milimetr po milimetru sunul na dvou hrotech bez rukou po plotně doleva. Snažil jsem se cepínama aspoň zaháknout, ale nebylo kde. Občas aspoň na tah do boku na vyvažování. Protože jsem levou nohou neustále nakračoval naslepo do zasněžené plotny, nevěděl jsem, jestli se hroty chytí nebo jestli hodím držku. V jednu chvíli mi podjela pravá noha a ztratil jsem rovnováhu. Lehce jsem hýknul a dobalancoval to zpět. Kouknu dozadu a skoba je asi pět metrů vpravo dole. Metr ode mne je nafoukaný sníh tak, že to vypadá na spáru. Není tam. Jsem v tom už aspoň půl hodiny, psychicky a fyzicky na dně. Risknu to a udělám dlouhý krok doleva dolů na drn. Drží. Prohodím nohy poskočením jako v lezečkách a dalším dlohým krokem dosahuji položeného zasněženého suťoviska. Jím po čtyřech upaluju šikmo doleva ke skalní bariéře. Po cestě jsem založil frienda za přimrzlý kámen. Aspoň psychická podpora. Na 25 m jedna skoba není nic moc. Tam, kde chci štandovat, se skála doslova sype. Pár šutrů jsem shodil rukou. Vznikl hrot, který byl pilířem mého štandu. Mezi volné kameny jsem dal dvojku frienda. Ten je při zatížení trochu rozevřel, ale jinak držel. Do mnou čerstvě vyrobené spáry jsem dal nosa. Skobu se mi zatlouct nepodařilo. Trhliny jsou uzavřené. Vzhledem k tomu, že to byl opět traverz, hrozilo Leošovi kyvadlo. Tak jsem si pořádně stoupnul, abych hlavní váhu pobral já a ne ta pofiderní jistítka. Leoš šel víc přímo a zapráskl se v plotně ještě víc než já. Po dlouhém odhodlávání nakonec z pozice vleže na plotně skočil doleva dolů na suťovou rampu. Ustál to a pak se po čtyřech doštrachal ke štandu. Začíná se šeřit. Leoš pokračuje dál mírně vlevo na hřeben, kde je aspoň šance zajistit. Maximálně zrychlujeme tempo. Nemáme čelovku. Mlha sedla do údolí. Já doslova běžím a další délku tlačím doleva na suťové pole. Při vysokých krocích jsem si mačkou šlápl na rukavici. Pak už Leoš v chodeckém terénu dolézá na vrchol Kežmarské kopy. Jsme na něm oba dva v 17.10 hod. Hlavní vrchol nám opět unikl. To nám v tu chvíli vůbec nevadí. Dokud je jasno a trochu vidět, hledáme sestup. Jdeme zasněženým suťoviskem mezi velkými balvany s nakufrovaným lanem. Je to o nohy. Občas se boříme až po pás. Stále kopírujeme "SZ hřeben (K1959) - I", kterým jsme se dostali až do Nižného sedla pod Svišťovkou. Tam jsme začali sestupovat do doliny a nemohli jsme narazit na turistickou cestu. Až Leoše napadlo, že nejsme v tom správném sedle, a tak jsme se traverzem doprava dostali až na turistickou cestu a té jsme se zuby nehty drželi až dolů. Cesta dolinou na chatu byla nekonečná. Konečně jsme pojedli sušenky a pak se bořili traverzem až nad chatu. Co chvíli jeden z nás upadl. Na chatu jsme dorazili kolem sedmé. Kluci už měli obavy, kde jsme a vyptávali se, co se dělo. Nějak jsem neměl sílu jim to říkat. Zapili jsme šťastný návrat borovičkou a v hadrech jsme šli dolů na čaj, co nám uvařila Míla. Pak jsme pojedli těstoviny a postupně se dávali dohromady. Převyprávěli jsme hlavní rysy naší cesty. Ostatní šli dost brzo spát, jen já jsem kecal s Párkem o Kotvině a o prvovýstupech. Až kolem desáté jsem se nacpal do spacáku. Spal jsem beze snů, jako když mě do vody hodí.
Čtvrtek 28.1. Ledy na Velkou Svišťovku cca 3400 m n.m.
Tento den mám naplánovaný relax po včerejší bitvě. Všichni hromadně odešli trénovat ledy na Svišťovku. Já jsem se vykopal z baráku až kolem poledne a šel jsem za nima. Bylo pěkně. Nicméně nástup mě otravoval. Všichni lezou na ledu ve žlabu do Nižného sedla pod Svišťovkou. Sólo jsem vylezl první bouli nad štand a koukal jsem se na Párka, jak se snaží vyvést druhou bouli. Jistil ho Tonda. Míla akorát slanila, Leoš fotí z boku a Oťák dobírá Radku. No hotovej mumraj. Párkovi se nechce do výlezové boule, a tak se cpe doprava do trav. Nahustil jsem ho zpět doleva a po zavrtání další vrtule se dostal o kus výš, kde definitivně po neúspěšném zavrtání skoby traverzuje do trávy vpravo. Hlásil, že tohle asi nebude jeho hobby. Slaňujeme s Leošem dolů a jdeme na ledy vlevo od Zibrinovy cesty na Svišťovku. Nástup traverzem klečí není příjemný. Oťák s Radkou jdou za námi. Ledy vypadají pohodově. Položená zprava doleva vedoucí rampa. Jenže zdání klame. Ve finále to byly boule 50°- 90°/50m. První délku jsem šel já. Oťák mi půjčil prsák. Led se štípe stejně jako ten předchozí a navíc v položených partiích je zasněžený. Dávám jednu vrtuli v položených plotnách a potom na začátku kolmého výšvihu do předvrtané díry po Oťákovi z minula. Kolmý výšvih mi dal opravdu zabrat. Tatam je úderová jistota. Rány jdou šejdrem a led praská. Kluci mě hecujou, ať nevrtám a lezu až na plošinu ke skalní skobě pod rampouchama. Vytočil jsem 25 m a mám daný dvě vrtule a sevřenou prdel. Procvakávám skobu a jdu dál. Leoš se nabídl ke střídání, a tak se s radostí vracím na plošinu a štanduji. Leoš zapomněl vzít Otovo lano, a tak si pro něj musíme spustit svoje lano. Leoš pokračuje dál a po pěti metrech dává vrtuli. Fotím ho skrze rampouchy. Leoš pokračuje ještě asi dalších deset metrů přes další vrtuli ke štandu. Oťák s Radkou se vrací na chatu. Jdu za Leošem a nad první vrtulí mi spadla mačka na levé noze. Nemůžu ji nasadit, a tak házím kyvadlo a Leoš mě spouští dolů. Škoda, už to bylo tak pěkně položený a na druhým se leze parádně. Leoš pak musel slanit pro vrtuli a dolů. Tak akorát za šera scházíme na turistickou cestu a po ní na chatu. Počasí se vybralo, je krásně. Broňa s Jansou byli při výstupu na Jahňačí štít odměněni za svou vytrvalost. Večer nám to barvitě vylíčili. Závidím jim. Párek s Tondou balí a v pátek ráno se chystají vyrazit domů. Oťák s Radkou chtějí jet domů v pátek večer. Zkouším ukecat Radku, aby šla se mnou na Jahňací štít. Řekla, že na to sere. Že toho má po pěti dnech až až. Zbylo nás pět vytrvalců. Vymýšlím plán na další den a nakonec nenasytný Leoš prosadil trojkovou cestu od Stanislawského na Jahňací štít. Chce v noci za úplňku přejít z Malé Zmrzlé doliny do Červené doliny přes Bielasou vežu a počkat na mě. Máme spicha v 8.00 pod nástupem. Kluci půjdou žlab na Kozí štít. Jdeme spát.a načerpat sílu.
Pátek 29.1. Jahňací štít 2229 m n.m.
Ráno je všechno jinak. Vstávám v 6.00. Leoš je tady, nikam nešel. Měsíc mu zašel na druhou stranu doliny, a tak by neviděl na cestu. Zůstal tedy v hadrech připravený až do rána. Takže po krátké snídani se navlékám do zbroje a šlapeme do Červené doliny. Nástup je hned za chatou a je dost strmý. Fotíme a odpočíváme dost často. Už toho máme za ten týden taky dost. Jdeme po stopách Broni a Jansy. Pod Jehněčím štítem jsme se rozhodli tu Stanislawského cestu nelézt. Bylo tam hodně plotnovitých skal. Navíc do doliny přišla mlha a začalo sněžit. Tak jdeme normálkou "JZ hřebenem - CH (K2122)" po žluté značce na vrchol Jehněčího štítu. Jsme na vrcholu za 2,5 hod od chaty. Počasí je mizerný, a tak šlapeme hned zpátky. Sněžení houstne. Hned pod vrcholem jsme ztratili cestu a málem jsme zabloudili do severu. Včas jsem to zaregistroval, a tak jsme po svých většinou už zavátých stopách sestoupili zpět. Začaly padat prachové lavinky, a tak jsme sestup urychlili, jak se dalo. Část žlebu jsme sjeli po zadku a pak jsme utíkali až na sněhové pláně pod Kozím štítem. Po cestě jsme se vrátili na chatu. Na zmrzlém chodníku jsem uklouzl dvakrát po sobě a málem si zlomil zápěstí. Na chatu jsme dorazili už v deset ráno, tedy po čtyřech hodinách. Broňa s Jansou ještě nestačili vyrazit. Nakonec se rozhodli, že vylezou na Kozí štít z doliny Bielej vody. Fujavice je však zahnala zpět. Přebalujeme věci a chystáme se strávit poslední noc na chatě. Po jídle hrajeme karty v jídelně. Je tam zima. Venku je -17°C a zamrzlo jim topení. Chata se pomalu zaplnila lidmi, a tak to tu hučí. Parta za námi je nesnesitelná. Takové obludárium, hulákají na celou chatu a vaří si na pokojích. Asi toho v palici moc nemají. U karet je docela sranda. Broňa a Jansa vypráví své historky a pak se já vztekám u karet. Furt je čemu se smát. Nakonec Broňa (který se líbí vedoucí Jitce) a Leoš jde domluvit placení. Broňa zapůsobil, a tak nám ještě zbylo pár korun do eráru. Postupně se vytrácíme spát. Já poslední.
Sobota 30.1. Odjezd
Ráno mě vzbudil hluk. Ostatní balí o překot. Tak beze snídaně balím taky a za hodinu jsme nastoupení v krásném, leč mrazivém a větrném, jitru k sestupu do civilizace. Loučíme se s personálem a jdeme dolů. Já jdu v kuse až do Tatranské Lomnice. Leoš s Mílou šli na autobus do Bielej Vody. V Lomnici jsem v 11.40. Měním koruny a čekám ve stánku s klobásou a pivem na Jansu a Broňu. Zamrzla mi pěna na pivě. Jdu do čekárny a kluci už jsou tam. Lístek na rychlík s lůžkem mi pokladní neprodala, akorát jsem se nevešel kvůli té jejich pauze do časového limitu před odjezdem vlaku. Broňa ještě chvíli polemizoval o způsobu rezervace místenek s nějakou paní a Jansou a pak jsme električkou odjeli do Starého Smokovce. Tam už byl Leoš s Mílou. Společně jsme další električkou odjeli do Popradu. Zadařilo se mi koupit lůžko na vlak Cassovia v 19.35 do Plzně. Ostatní pojedou už v 17.35 naslepo a zkusí si koupit lůžko ve vlaku. Dáváme věci do úschovny. Tam nám váží batohy. Od nejlehčího k nejtěžšímu je to: Míla, Leoš, já (22kg), Jansa (30kg), Broňa (31kg). Kluci se dušujou, že příště třetinu věcí vyhází. Jdeme do Country saloonu. Tam se nám nelíbí, v Pizzerii taky ne, a tak jdeme do Slovenské restaurace, kde je nádherně. Zde ochutnáváme místní speciality, střapačky, halušky, pirohy, palačinky atd. Před pátou razíme zpátky pro bágly a čekáme v hale. Vlak má 10 minut sekyru, a tak si z nich dělám legraci. Nakonec jsem osiřel. Čekání si zkracuji knížkou od Šmída. Je mi docela zima. Můj vlak má nakonec 50 minut zpoždění. Uvelebuji se ve svém kupé a celou cestu jsem prospal. V Žilině přistoupil ještě jeden cestující starší pán, který spal pode mnou a vystoupil v Praze.
Neděle 31.1. Zase v Plzni
Je to jeden měsíc, co jsme slavili silvestra. A už mám plno nových zážitků. Vlakem se blížím do Plzně a všude kolem je plno sněhu. Tramvají jsem dorazil v pohodě na konečnou jedničky, zkratkou přes lesík k pumpě, kde kupuji kytku na uvítanou. Těch třicet metrů na mrazu však kytka nepřežila. Doma jí opadaly všechny květy. Hlavně, že jsme to tatranské dobrodrůžo přežili my.