Jizerské hory na běžkách

30.1.-2.2.1997
Autor: Vláďa Štork

Tentokrát jsme se rozhodli pro přechod Jizerských hor na běžkách. Už začátek akce probíhá skoro podle plánu. Když si to vykračuju na vlak, dobíhá mě Pavel lapající po dechu a chrlí: Víš, co jsem zapomněl? Lyže! Zanechává mi batoh a maže domu, prý mě dožene. Dostat běžky a dva batohy do vlaku dalo zabrat. Na zastávce přistupuje Jířa a diví se, že jedu sám. Pavel nás dostihl už v Mostě, díky pár minutám zpoždění. V Liberci nás očekává Maňásek z Budějic. Takto po třech přestupech a ulehčení batohu od přebytečných zásob, se ocitáme v Bílém Potoku pod Smrkem. S vydatnou pomocí čelovky přicházíme nakonec k chatě Hubertka, kde poblíž stanujem. Až na uniformovanou návštěvu vyptávající se na vše možné i nemožné první noc proběhla celkem v pohodě. Nikdo nezmrzl.
Druhý den, kousek po svých, ale pak přeci jen na běžkách zdoláváme Smrk (1 124 m). Poslední úsek od rozcestí jedeme na lehko, bez bigů. Následuje třesoucí se rukou zápis do vrcholovky a po nezbytném fotu scházíme, či sjíždíme sešup Nebeský žebřík. Když si dávám několikrát do nosu, radši jdu i já po svejch.
Přes Předěl, Pytlácké kameny a Lasičí cestu míříme do vesničky Jizerka. V chatě Pyramida získáváme energii a hrajeme kulečník. Celkem nám to jde. Venku tma jako v pytli a my vyjíždíme se utábořit na okraj pláně. Jířovi se zdařil oheň, a tak si pochutnáváme na buřtech.
Překrásný východ slunce vystřídaly rychle mraky a mlha. A nás čeká nudná magistrála. Potkáváme zimní kiosk, kde mě překvapil nápis: Zde je jediné místo na světě, kde ceny zazboží určuje zákazník. Uvnitř přes kouřící kamna není nic vidět, přesto si dáváme studenou kolu. Další odpočinek nás čeká ve Smědavě, kde Maňáskovi pomáhá s pivem nemalá doga. Po několika kilometrech dálnice sem tam na nás vykukuje sluníčko. Bylo na čase. Z jednoho dost prudkého kopce Jířa šťouchá hůlkou do bigu Pavla, až se oba válej ve sněhu. Zanedlouho se zase do cesty připletli chodci, ale včas uskakujou. Trochu volného času využíváme výstupem mezi skalami na kopec poblíž Ořešníku. Zde si prohlížíme smutnou krajinu ozářenou sluncem a čadící komíny v Polsku. Po nasazení bigů na záda sjíždíme do Ferdinandova, kde nás vítá Lesní restaurace na malé posezení. Nevyužíváme možnosti naskytujícího se ubytování za 150,- včetně snídaně, a tak i poslední noc trávíme ve stanech.
Do rána nám zmrzla voda a nakonec došla i bomba na vaření. Po sbalení a vrstevnicí přes Zvon a Homoli cukru přijíždíme do Oldřichova akorát včas na vlak. Dnes, díky nejlepší viditelnosti co tu jsme, pořizujeme pár fotek. V Liberci Maňásek jede svojí cestou a my v netopícím kupíčku klepem kosu až do Chomutova.
 
P.S.: Nejnejnáročnější na celé trase byly dvě věci. Za prvé se ráno napresovat do zmrzlých běžeckých bot. A za druhé dostat se s velkým bigem opět na nohy, když si ho matička země přitáhla k sobě.